Zdeněk Gryc, Výtvarná díla v architektuře

Výtvarné dílo mohlo být v architektuře realizováno podle předem daných socialistických pravidel: Soubory staveb, počínajíce rodinnými domky a končíc sídlištěm, byly realizovány v rámci pravidel daných Ministerstvem výstavby, kde byly také podrobeny expertize. Byla to převážně finanční kritika, vedená snahou dotyčnou lokalitu co nejvíce zahustit. V hektaru rodinných domků muselo být umístěno nejméně 100 obyvatel. V hektaru sídliště 350 a více. Současně byly stanoveny technicko-hospodářské ukazatele na byt, tzv. THU. Zde byla dána částka na vlastní byt, inženýrské sítě, technickou a občanskou vybavenost (školy, služby, obchody atd.). Částka na výtvarná díla byla určena procentem. Podobně to bylo stanoveno vyhláškami u staveb solitérních.
Na architektovi zůstalo, aby v rámci nějakého „slalomu" našel místo a zdůvodnění, kde má být výtvarné dílo v rámci určené finanční částky realizováno. Aby to bylo vůbec možné a socialisticky přínosné, musel být tento záměr kladně projednán ve výtvarné komisi na úrovni okresu a kraje. Komise v protokolu uvedla autora před-mětné stavby a výtvarníka. Dále zde byl uveden název díla, materiál, datum dodání a ceny rozdělené pro osobu architekta a výtvarníka. Viz první stránka zápisu, týkající se mé akce OS Znojmo - Přímětice. Ducha doby vystihuje poslední odstavec, zejména část v uvozovkách. (Obr. 1, Obr. 2)
Povinností architekta bylo, návrh prezentovat kresebně nebo ještě raději na modelu. Stejně tak výtvarníka. Někdy se schvaloval i záměr záměru. Komise byla složena ze zasloužilých a prověřených pracovníků, kteří měli dbát zejména na to, aby dílo za-padlo do současné politické image. Dle sympatií či antipatií byl pak záměr schválen. Těmto soudruhům se záměr často nelíbil a požadovali změny a nové předložení na dalších sezeních. Ta se konala po různých restauracích zejména v Brně, aby komise v rámci sezení byla podpořena konzumací. Také čekala, že bude nějak zainteresová-na, soukromně či přátelsky, nějakou výhodou. Na komisi jezdil architekt, výtvarník a zástupce investora. Mnohdy, jak si vzpomínám u Romana Podrázského a u poslední práce Doc. Oldřicha Laštůvky, jsme museli předstoupit před komisi až sedmkrát. Komise návrh prezentovaný na modelu a kresbě shlédla, ale nevyjádřila se přímo. Vyzvala architekta a výtvarníka, aby z místnosti odešli. Potom anonymně dílo kritizovala. Když konečně dílo přijala, označila ho velkým kulatým razítkem. To bylo velké vítězství, které dokáže ocenit pouze pamětník těchto ponižování. Dílo pak bylo možno realizovat v rámci částek odsouhlasených komisí, což mohlo být i rozděleno do etap, aby komise měla možnost dílo dále ovlivňovat.
Když bylo dílo provedeno, tak se na ně komise jela podívat. Pak sepsala závěrečný zápis, který umožnil dočerpat zbývající částku. To jen tak stručně a zpaměti. (Nedávno byl v televizi kritizován panel s básní na jihlavském Prioru. Kousek z této konkrétní „šaškovačky" jsem viděl a myslím, že story nebyla zdaleka pochopena.)
Moje první spolupráce s výtvarníkem byla na sídlišti „U nádraží". Měla to být svařovaná železná plastika, umístěná do prostoru před školou v Kollárově ulici. Jako výtvarník byl vybrán sochař Hyliš. Jednoho dne jsme s mým tehdejším šéfem atelieru ing. arch Janem Řídkým zajeli do Havlíčkova Brodu a navštívili Hyliše v jeho atelieru. Vysvětlili jsme záměr. Hyliš práci přislíbil a udělal model, který přivezl do Stavoprojektu. Model byl umístěn tuším na chodbě, aby byl k prohlédnutí, leč ztratil se a nebyl k nalezení. Až po určité době se přiznal náš údržbář, že plech dal do odpadků. Myslel, že pochází z otáčivého nástavce na komíně, který byl tehdy vyměňován. Tím to, pokud vím, skončilo. Smrčky, které jsme nechali do prostoru pře školou nasázet, měly pro plastiku vytvořit přírodní rámec. Během prvních Vánoc je lidé uřezali...
Jak jsem přišel k mé druhé spolupráci, nevím. Doté doby jsem netušil, jak zajímavé je pro výtvarníka umístění jeho díla na veřejnosti. Bylo také jinak honorováno než obrázek prodaný přes Dílo. I ten, pokud vím, musel projít a být oceněn komisí.
Dost jsem si zakládal na tom, že jsem při návrhu a realizaci obchodního střediska „Jitřenka" na stejném sídlišti, dokázal zachovat vzrostlé stromy na rohu u restaurace. Jednoho dne přijel z Brna mladý muž, Jiří Coufal, který pravil, že učí technologii omítek na UMPRUM na Husově ulici v Brně. Řekl, že středisko přizdobí, s čímž jsem v projektu nepočítal. Už pořádně nevím jak, ale usnesli jsme se, že by se dalo využít plochy na fasádě u vstupu do restaurace, což se také stalo. Návrh provedl na velkých balicích papírech. V čarách propíchal dírky a návrh přenesl na fasádu. Už tehdy jsem „trpěl" tím, že jsem chtěl, aby fasáda byla ve vztahu k zeleni dle možnosti v přírodní barvě pompejské hnědi. Profesor přislíbil, že poradí zedníkům, jak ji namíchat. Věděli jsme o tom, že mokrý a suchý břízolit jsou nebe a dudy. Přesto se výsledná barva lišila od mé představy. (Obr. 3 a 4)
Keramický obklad v režné barvě se mi podařilo prosadit až na přístavbě u ONV pod kostelem sv. Jakuba v Třebíči. Leč snažil jsem se. V jeslích v Telči, kde byla tehdy vrchní sestrou paní Vystrčilová, matka nynějšího hejtmana kraje, jsem navrhl barvy. Pozval jsem si k tomu psychologa MUDr. Šmahela. Jesle jsme prošli a dohodli se, jaké barvy děti v herně potěší a jaká barva v ložničkách je promptně uspí. Výtvarné dílo, na které nebyly peníze, jsem sám navrhl a realizoval. Bylo složeno z geometrických tvarů, které tvořily vláček. Školní trojúhelníky a kružítka mi donesli z gymnázia. Nákres jsem opatřil nápisy určujícími barvy. Ochotně a s pochopením je provedl malíř pokojů pak Kolář, který jesle také vymaloval.
Horší to bylo s mistrem Krátkým, v jehož zahradě byly jesle postaveny. To jsem pochopil až po létech. Motal jsem se jako plavec okolo bazénu v Jihlavě, který navrhl, můj již zmíněný šéf Řídký. Přiměl jsem ho, stejně jako u zimního stadionu, k použití keramického obkladu. V interiéru jsem se staral o přesné stanovení dráhy 25 metrů, což není jen tak jednoduché. V těchto souvislostech jsem viděl výtvarná díla pro interiér bazénu. Byly na nich výjevy vítězných sportovců, navržené v duchu tvrdého socialistického realismu. Jako žák pana profesora Rozehnala jsem nad nimi lamentoval. Říkal jsem, že v takovém bazénu by se mi nelíbilo. Řídký to vyřešil tak, že mne poslal jako legáta k malíři Krátkému, poblíž jehož domu jsme tehdy v Telči měli lékařský byt. Dosti zhnusenému mistrovi jsem udělal přednášku na téma, že doba se přece jenom trochu pohnula. Krátký pravil, že neví, kdo mu práci na novém návrhu zaplatí. To jsem nevěděl taky. Každopádně keramické reliéfy v bazénu v duchu socialistického realismu nejsou. Horizontální reliéf nad vstupem ze šaten žen mi nějak zvlášť nevadil, leč keramický reliéf u malého bazénu mne potěšil. V bazénu jsem trávil po léta dva dny v týdnu jako vedoucí družstva plavecké školy, takže se mi akce vyplatila.
Další epizoda se týká výtvarné spolupráce s Jiřím Kemrem na sídlišti Březinovy sady. Sídliště bylo stavěno po jednotlivých stavbách, což trvalo léta. V rámci první a druhé stavby jsem požádal o spolupráci keramika Jiřího Kemra z Kunštátu. Seznámil jsem se s ním na jeho výstavě, kterou měl v jihlavském muzeu. Dozvěděl jsem se o něm od pana profesora Bedřicha Rozehnala, kterého komunisté pro jeho oblibu křivě obvinili. Když byl propuštěn z vězení po intervencích hudebníků J. Páleníčka a A. Plocka u prezidenta Novotného, Právnická fakulta mu zřídila Kabinet tvorby životního prostředí v tehdejší budově na Zelném trhu v Brně, kde jsem ho také navštěvoval. Soudruzi Rozehnala na fakultě kategoricky nechtěli. Pan profesor mi přes mé protesty uvařil kafe do pěkných hrníčků. Dost se mi líbily, Rozehnal na to řekl: "To je od Kemra, neznáš? Dostal za ně v Itálii zlatou." Výsledkem byla realizace stromů s kameninovými kačenkami a sovami v areálech obou školek. Nyní jsem zjistil, že strom se sovičkami je na druhé stavbě zachován. Na první stavbě v areálu jeslí a mateřské školky již není. (Obr. 5)
Výtvarné dílo s dalšími ptáčky v administrativní budově vodohospodářů v Jihlavě jsem zadal svému profesorovi z gymnázia Doc. Oldřichu Laštůvkovi. Je umístěno na čelní stěně tehdejší zasedačky a provedeno technikou škrábané omítky. Pomohl mu s ní profesor Novák z brněnské UMPRUM. Laštůvka s ním vždy spolupracoval. Na fotce poslední práce v SOU Třešti jsou zachyceni spolu. Dílo či spíše dílko představuje rozložené fáze ptáčků pijících vodu. Původní skicka, jak vidno, se zachovala. (Obr. 6)
V mázhauzu jihlavského Sklípku realizoval O. Laštůvka ve čtyřkruží vzpomínku na slavnou dobu města. Inspirována byla kontrasignováním ježka na jihlavské minci. (Obr. 7) O této pozoruhodnosti mi řekl PhDr. František Hoffmann, se kterým jsem se seznámil nad problematikou sídliště Březinovy sady, jehož pojmenování patrně také ovlivnil. Interiér doplnily kovářské práce provedené Alfredem Habermannem. Do ulice se sklípek prezentoval štítem s fousáčem a sluníčkem z měděného plechu. Ten byl patinován tak, že byl na příkaz mistra učněm počurán. (Pan stavitel Filsak mi k tomu řekl, že hrabě Podstatský to nechával dělat vodou ze slanečků.)

Doba byla relativně dobrá. Škoda, že se nepodařilo realizovat výtvarné dílo v prostoru zamýšlené formanky na hradě Roštýně. S tímto dílem jsem se obrátil na Jiřího Mareše, který si techniku ověřoval na fasádě stodoly u jejich chalupy na Klátovci. Formou sgrafita měl být zobrazen parforsní lov  panoš na koni, jak oštěpem zabíjí kance. Mareš pro moji představu udělal nějaký náčrtek. Exposici hradu mi tehdy zadal ředitel muzea František Hoffmann. Komunisté ho po roku 1968 vyhnali z Jihlavy a tato realizace tak ztratila svého dobrého patrona.
Příležitost k dalšímu dílu, se paradoxně otevřela po morbidním článku Milana Dvořáka, uveřejněném v Jiskře na Vítězného února 25. 2. 1975. Jeho smyslem bylo nevyslovené zděšení nad realizací kapličky na hřbitově „Na kalvárii" a vyslovená snaha zabránit (poblíž tohoto místa na mostě) zpětné instalaci sv. Jána in situ.
Za kapličku to schytal na prvním místě vedoucí odboru ONV Ing. Jiří Vondrák. Náhrada za sv. Jána, socialistické dílo představující vítězného sportovce mělo být svěřeno profesoru na sochařské škole v Hořicích akad. sochaři Bohumilu Kokrdovi. Dosti satirickou komedii, která naši spolupráci zavedla až k návrhu na pomník Haška na Lipnici, jsem popsal v separátní vzpomínce na pana profesora. Jak to dopadlo se záměrem na sochu vítězného sportovce, uloženou patřičnými orgány vedoucímu odboru ONV Ing. Jiří Vondrákovi, je zjevné z fotky „nahaté dámy", která je jeho výsledkem. Je umístěna v růžích a zeleni, vpravo od vjezdu z brněnské silnice do sídliště Březinky. (Obr. 8)
Také jsme spolu realizovali keramický reliéf, inspirovaným motivy z historického jádra Jihlavy. Byl umístěn na čelní stěně restaurace obchodního centra na Březinkách. Obávám se, že je zničen. S odstupem let jsem se ho nedopátral. (obr. 9, 10)
Dalším dílem, které jsme s Kokrdou realizovali je, jak jsme říkali, další „nahatá dáma". Je umístěna na sídlišti Štěpnický rybník za poštou v Telči, jediném sídlišti, za které se tak úplně nestydím. (Obr. 11) Je to také klasická ukázka možností a nemožností architekta během totality. (Obměk doby před rokem 1968 jasně kontrastuje s pozdějšími paneláky u silnice do Radkova.) Později jsem v Kokrdově atelieru viděl rozpracovaného Haška pro Lipnici. Na práci tehdy dostal stipendium, asi od UNESCO. Zasloužilým sochařským soudruhům se do této práce, kdy měli, dle Kokrdových slov, udělat z opilce státníka, moc nechtělo. Kokrda mi tehdy ukazoval neostré fotografie poněkud odulého Haška a říkal: „Hele, z toho mám udělat státníka." Udělal sádrový model, který komise schválila, a umřel. (obr. 12)
Zdraví mu podlomil koncentrák a komunistický kriminál, v obou si odseděl léta. V koncentráku byl v jeho komandu Antonín Zápotocký. Bustu v žule vysekal, Kokrdovým jménem signoval a v Lipnici instaloval ak. soch Roman Podrázský. Touto cestou jsem se s Podrázským seznámil a navázal spolupráci s dalším sochařem.
První návrh na OV KSČ Jihlava nebyl přijat Odborem výstavby MěstNV. Jako důvod bylo uvedeno, že horizontální objekt neřeší návaznost na vysoký štít domu s lékařskými byty. Návrh vypracoval ing. arch. Jan Sedlák v rámci své opožděné státnice; byl inspirován „rohlíčkem" Fuchsova vojenského velitelství v Brně. Již zmiňovaný šéf arch. Řídký mě pověřil zpracovat druhý návrh. Ke spolupráci jsem přizval opět doc. Laštůvku. Ten měl vytvořit skleněnou mosaiku pro vstupní halu, jeho návrhy však nebyly přijaty. Nakonec tajemník Kotrba pravil: „Církev svatá má jako symbol kříž, my máme srp a kladivo a my ho tam chceme." A tak tam bylo. (obr. 13)
Mosaika byla později při přístavbě domu politické výchovy zničena. Docent Laštůvka byl v té době šéfem katedry výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě v Brně. Zde také učil a byl mu podřízen akad. mal. Josef Bulant. Jako malíř se v té době nemohl živit, neboť by byl označen za příživníka. Dojíždět do Brna pro něj taky nebyl žádný med. Bulant se dost cukal, než jsem ho v těchto souvislostech přesvědčil, aby do předsálí navrhl sgrafito s motivem holubičky  jak jinak než mírové. Museli jsme ho chlácholit, že i Noe měl svou holubičku. Realizovat mu ho pomohl Laštůvka, technologem z UMPRUM. (obr. 14)
Docela legrace byla se zmíněným Habermannem. Ten nad jiné toužil se v Jihlavě prezentovat největší kovanou plastikou v ČSR. Nakonec ji vykoval pod bucharem a v pecích tuším v Oslavanech. Cesta k ní nebyla snadná. Navrhl ji jako tři kované tyče. Soudruzi pořád nechápali, jakou s nimi mají ideologickou souvislost. Citovaný tajemník pravil. „že by to taky mohly být tři pruty Svatoplukovy". (obr. 15)
Leč Habermann se nevzdával, a aby si dodal váhy, vystupoval na OV KSČ ve své umaštěné kovářské zástěře. Slíbil doplnit pruty mosaznou hvězdou umístěnou na podkladovém kameni z červené žuly. Ten jsme našli jako poslední zbytek po Stalinově pomníku v Doupí, kde ho také prořízli a upravili. Habermann přemýšlel, jak na věc. V knihkupectví zahlédl propagandistickou příručku „tři zdroje a tři součásti marxismu". Tu koupil a ukazoval ji jako zdroj své inspirace tajemníku Kotrbovi. Ještě dneska se dost bavím, když to píšu. Výtvarník Moravec se rozhodl, že jeho pokrokové kresby musí viset na chodbách OV KSČ, také mi je předvedl. Pamatuji si na kresbu žebřiňáku s kulometem vzadu. Byl jsem z toho dost unavený a tak intervenoval přímo na OV KSČ. Svá slova doprovázel boucháním holí, o kterou se jako invalida opíral, na sklo psacího stolu tajemníka Kotrby. Sklo se mu podařilo rozbít, což jeho angažovanou práci neusnadnilo.
Podařila se mu ale druhá akce. Když jsem realizoval projekt na administrativní budovu Geoindustrie na Slunci, která byla v interiérech směsicí toho, co trh zrovna dal, tak se prosadil u náměstka Ing. Vlastimila Hynka. Napomohlo tomu zřejmě trocha alkoholu. Podařilo se mu realizovat ve vstupní hale plastiku složenou z kamenných ingotků, které Geoindustria vyvrtávala jako sondy při svých průzkumech. (obr. 16)

Skleněnou mosaiku na leštěný hliníkový plech použil Laštůvka při realizaci díla ve vstupu do polikliniky v Třešti. (obr. 17) Její ředitel MUDr. Courton projevil pro jeho práci zvláštní pochopení. 19. února 2006. jsem zjistil, že v poliklinice v Třešti byla po vybourání stěny s mozaikou otevřena druhá lékárna. Považuji to za pochybný komerční záměr.

Jako poslední dílo realizoval Laštůvka za pomoci prof. Nováka půvabnou dívčí hlavičku ve vstupní hale Středního odborného učiliště v Třešti. Dílo je provedeno jako sgrafito.(obr. 19, 20)

Akad. soch. Roman Podrázský před tímto učilištěm v Třešti realizoval sochu dívky. (obr. 21) Rodinu Podrázských jsme s manželkou v rámci spolupráce často navštěvovali. Sledovali jsme práci na soše Krista, kterou měl na zahradě rozpracovanou. Byla určena pro hřbitov kněží na Moravci a věnována „ŠKOLSKÝM SESTRÁM DE NOTRE DAME". Nedávno 21. června 2005 jsme s paní Podrázskou hřbitov navštívili a sochu si po létech prohlédli a zdokumentovali. Podrázský byl tehdy na volné noze, tuto práci dělal prakticky zadarmo. Velmi vítal zadání práce na soše matky s dítětem v centru Březinovy sady. Do ní byla soustředěna většina peněz ze sídliště (viz popis finančních toků v úvodu). Ovšem zadat mu práci nebylo zdaleka jednoduché. Podrázský sochu realizoval v žule vlastníma rukama na své zahradě. To dokáže ocenit jenom někdo, kdo něco podobného zkusil či aspoň viděl. S komisí, která měla tento motiv  zvolený tak, aby nebyl ideologicky napadnutelný - odsouhlasit byly strašné svízele. Nervy (a úsměv) Podrázského vydržely a soudruzi už byli natolik otráveni jeho opakovanými modifikacemi návrhu, že dali kulaté razítko na mé perspektivy náměstí a jeho sochařský model. (obr. 22, 23)
Realizovali jsme také plastiku inspirovanou zemědělstvím. Byla umístěna u obchodního centra na sídlišti Přímětice u Znojma (viz obr. 1). Spolupráce s Podrázským pokračovala na plastice k budově Podniku výpočetní techniky. Pod ní je jediný protiatomový kryt v ČSR, navržený ve spolupráci s akademií věd, pracovištěm plazmatu, jehož cílem byla ochrana počítačového pracoviště před EMI. Jinak řečeno, aby výbuch svým elektromagnetickým zářením nesmazal údaje v počítači. Počítač měl být inspirací pro výtvarné dílo. Legrace, jak na to... Podrázský nakonec vymyslel systém kuliček, jakoby nul a jedniček, s nimiž počítač pracuje. Dneska, jak jinak, je plastika pryč, nedopídil jsem se, jestli a kde přežívá. (obr. 24)
Ve spolupráci s Romanem Podrázským vznikl erb rodu Kinských zazděný nad vjezdem do vnitřního nádvoří hradu Heidenreichsteinu. Vážil jsem si této spolupráce zejména proto, že doba nedovolila realizovat Marešovo sgrafito na hradě Roštýně. Se znakem provedeným se sochařským švihem jsem byl velmi spokojen. Pan hrabě Kinský také. Podrázský na něm pracoval dle malého vyobrazení na prospektu hradu. (Obr. 2425)
Zvláštní spolupráce s tímto vzácným mužem, tehdy již starostou Přibyslavi, byla v Čihošti. Byl tak laskav, že mne pozval k spolupráci na soše Krista pro faráře Toufara. Měl jsem možnost ji ovlivnit. Podařilo se mi zamezit rozsáhlému nápisu na soše a nahradit ho stručným: Ecce Homo. (Obr. 26) Podrázského dílo, zejména na Památníku „Obětem zla" v Plzni, pro politického vězně L. Hrušku, bylo až do jeho smrti inspirováno snahou prostřednictvím biblické tematiky oponovat zvrhlostem komunismu. (obr. 27)

Jihlava, úterý, 22. listopadu 2005.

Dodatek:
Uvedené spolupráce na realizacích nejsou úplné, paměť nestačí. Dost jsem spolupracoval z iniciativy skláře Kasalého z Třeště na jeho realizacích v mých architekturách. Už nevím, kde to všude bylo. Jistě v SOU Třešť, možná ve škole v Příměticích.
Podobně tomu bylo na OV KSČ ve Žďár n/S., kde si soudruzi sami zajistili ředitele sklárny ve Škrdlovicích Jiřího Svobodu. S ním jsem jednal v továrně. Svoboda tehdy chtěl, podobně jako Habermann v železe, realizovat největší skleněnou plastiku v ČSR. Byla umístěna ve vstupním prostoru a představovala srp a kladivo. Sklo bylo čiré, bez barev. Plastika byla po roce 1989 odstraněna.
Jak jsem v současné době zjistil, neexistuje Kemrův strom s ptáčky v areálu školky na první stavbě Březinek. Laštůvkovi ptáčci v zasedačce administrativní budovy Vodohospodářů jsou v lepším případě zachovány pod táflováním. Nejhorší je, že v poliklinice v Třešti byla otevřena ještě jedna lékárna. Její vstupní stěna zlikvidovala Laštůvkovu velkou skleněnou mozaiku.

Některé Habermannovy kovářské výrobky ve Sklípku na jihlavském náměstí už nejsou. Zejména kovaná kniha, kde jsme byli uvedeni jako autoři, byla zanedlouho ukradena. Laštůvkova sgrafita jsou, jak aspoň doufám, u Vodohospodářů zachována pod obložením. Okolo jeho sgrafit na Sklípku je provedena příšerná červená malba.
Kokrdův keramický reliéf s motivy ze staré Jihlavy, pracně osazený na betonový panel stěny v restauraci centra na Březinkách, je asi zničen.
Na závěr bych rád vzpomněl také na to, co se nestalo. Dne 10. prosince 1966 v chalupě „U malířů" na Klátovci se Habermann pln nadšení nad Marešovými grafikami zapřísahal, že vyková největší plastiku v Evropě, pro výstavu do Osaky (pavilon byl navržen ve Stavoprojektu v Brně). Velikost mříže měla odpovídat rozměrům největší stěny na chalupě. Návrh na mříž těchto rozměrů měl nakreslit Jiří Mareš. Více mne mrzí, že interiér formanky na hradě Roštýně, který mi zadal ředitel muzea PhDr. Hoffman, který byl ve výkresové dokumentaci schválen, nakonec nebyl nerealizován. Těšili jsme se, že na velkou stěnu ve formance v patře vpravo od brány udělá Mareš sgrafito. Pojmenoval je „Parforsní lov". Měl to být panoš na koni, jak s oštěpem pronásleduje kance.
PS. To mne sakra mrzí, že v „herně", zhanobeném Sklípku, byla zničena sgrafita, k nimž jsem byl inspirován vzácným člověkem a znalcem Jihlavy PhDr. F. Hoffmanem.
Je zajímavé, jaká to byla sláva při otevření rekonstruované radnice. Sklípek je svoji historií srovnatelný, legendou ji převyšuje. Mnohokrát jsem žádal a to i písemně jihlavské představitele, aby učinili několik kroků a podívali se do Sklípku, to tam ještě sgrafita byla.
Jihlavský magistrát = 0
Ministr Jehlička = 00 
= smutnej: Zdeněk Gryc