V. Relich: Jak se rodila plastika Čápa do zahrady Šternberského paláce

Jaký byl národní umělec, profesor Jan Lauda a jaký poměr ke svým žákům choval, vypráví příběh, který zaslouží, aby byl zaznamenán. Bylo to v době po skončení mojí dvouroční vojenské prezenční služby v roce 1952, kdy jsem se v Laudově ateliéru na Libeňském ostrově sešel s mým přítelem a kolegou, akademickým sochařem Jiřím Bímou. Oba jsme byli čerství absolventi a prof. Lauda si nás vybral, abychom mu pomohli zvládnout úkoly, které se mu nahromadily po jeho prvním těžkém infarktu. Mého kolegu tehdy pověřil vytvořením nadživotní plastiky "Čápa", určené do zahrady ve Šternberském paláci na Pražském hradě, mne pak opakovaně zaměstnal portrétní studií básníka S. K. Neumanna, na kterém jsem již pracoval jako posluchač Akademie ve speciální škole. To, že po příchodu mého kolegy, jsem nemusel v ateliéru býti sám, jsem velmi přivítal, neboť jak bylo známo, nebylo nic jednoduchého pracovat vedle našeho pana profesora. Jeho povaha byla proměnlivá a řekl bych i někdy vznětlivá, hlavně když se práce nedařila. Bohužel tento osud potkal právě mého kolegu Jiřího. Doba k vytvoření kovového lešení pro plastiku "Čápa" se totiž velmi prodlužovala a také s následným modelováním to nebylo o mnoho lepší a nezaznamenalo valný pokrok. Proto při každé další profesorově návštěvě bylo stále jasněji vidět, že se jeho nespokojenost zvyšuje a trpělivosti mu ubývá. Bylo nám jasné, že se pomalu ale jistě schyluje k bouři. A tak se také stalo. Když se po několika dnech objevil zase v ateliéru, okamžitě jsem zaznamenal, že je zle. S nasupeným obličejem shodil ze sebe kabát a okamžitě přistoupil k Jirkově "Čápu". Obešel plastiku ze všech stran a potom rozhodným hlasem a s nasupeným výrazem v obličeji, směrem k Jirkovi, pravil: "Hele Jirko, já už toho mám dost, na takovou práci, kterou tady odvádíš, se ti můžu vys...! Tady není vidět žádný pokrok a mě to přestává už bavit! To jsem si sem mohl na tuto práci pozvat žáka z druhého ročníku a ne absolventa! Já myslím, že bude nejlepší, když to tady skončíš a odejdeš domů!" Jirka stojící za Laudou se pokusil profesorovi vysvětlit problémy, které při práci na "Čápovi" má, ale Lauda byl tak nazlobený, že odmítl pokračovat s Jirkou v dalším rozhovoru. Proto, aniž by se pokusil o další pokračování dialogu, se skloněnou hlavou a silně otřesen tímto výstupem, sundal ze sebe bílý pracovní plášť, vzal si sako a se svými pracovními pomůckami a nástroji tiše odešel. Mezi tím se přiblížilo poledne a já jsem si vzal svůj ešus a šel si pro jídlo do závodní jídelny Sběrných surovin, která se nacházela přímo naproti Laudově ateliéru. Po návratu na své pracoviště sedl jsem si jako obvykle pod dřevěnou palandu ke stolu, abych se najedl. Atmosféra byla ještě nabita konfrontací a střetem mezi profesorem Laudou a Jirkou, a tak když jsem si přendal jídlo na talíř, tiše bez slov jsem pojídal svůj oběd. Lauda mezitím, jak se zdálo, se už uklidnil a pojídal si své kůrky od chleba, které zapíjel heřmánkovým čajem. Ticho, které mezi námi panovalo, netrvalo dlouho. Narušil ho profesor, když se ke mně obrátil a pravil: "Hele Relichu, co je s tím Jirkou, nevíš co se s ním děje? Co říkáš, nemá nějaké mindráky nebo problémy, že mu to tak nejde, nevíš o tom něco?" Moje reakce byla okamžitá. Pane profesore, já o ničem takovém nic nevím a také jsem nepozoroval, že by nějaké problémy měl. To určitě ne! A myslíš, že by se vrátil, kdybych ho o to požádal? Pane profesore v takovém případě Vám na sto procent zaručuji, že se zase vrátí. Myslíš, že by se vrátil? To Vám mohu na sto procent zaručit. Tak dobře, já mu napíši dopis a ty bys mu ho ještě dnes donesl. Adresu znáš? Ano, pane profesore. Tak dobře, já mu napíši krátký dopis a ty bys mu ho ještě dnes donesl. Venku se už silně šeřilo, když se profesor Lauda dal do psaní. Netrvalo dlouho, když dopis dopsal, potom se obrátil ke mně. Poslouchej co jsem napsal. "Milý Jirko, myslím, že jsem to trochu přehnal a proto bych byl rád, aby ses zase vrátil a pokračoval v práci na "Čápovi". Nezlob se na mne, já jsem starý vůl a trochu jsem se unáhlil a proto zítra zase přijď pracovat na "Čápovi". Zdraví Tě Tvůj Lauda". Poněvadž se už hodně setmělo, rozhodl se profesor, že mne doprovodí. Proto jsme se oblékli a vykročili do tmy. Na elektrické stanici uprostřed Libeňského mostu jsme nastoupili do tramvaje směrem do Libně a po třech zastávkách jsme vystoupili. Místo Jirkova bydliště jsem znal, tak jsme okamžitě zamířili tímto směrem. Dům, ve kterém Jirka bydlel nebyl daleko, a tak jsme po několika minutách stáli před osvětleným vchodem. Potom se Lauda otočil ke mně a řekl, jdi tam sám Relichu, já tady počkám. S velkým ulehčením jsem vzal za domovní kliku a vešel dovniř. Po schodech jsem vyšel do třetího poschodí a s velkým napětím jsem zazvonil u Jirkových dveří. V duchu jsem si představoval, v jakém nervovém rozpoložení se asi Jirka nalézá a jakou radost bude mít, až mu tuto zprávu předám. Po chvíli jsem zaslechl blížící se kroky ke dveřím. Tyto se otevřely a proti mně se objevil Jirka. Zdál se celý změněný a mým příchodem velmi překvapený. Tázavým výrazem v očích na mne hleděl. Odpověděl jsem okamžitě otázkou: " Jirko, už jsi to řekl rodičům?" Jeho odpověď byla negativní s nádechem skleslosti a smutku. Rodiče o tom ještě neví, neměl jsem ještě čas jim to říci. Zajásal jsem a pravil. To je dobře, Jirko, moc dobře. Jsem tu s Laudou, který čeká na tebe venku před domem, aby tě požádal vrátit se zase do jeho ateliéru a pokračovat dál na "Čápovi". Jirka, když uslyšel tuto radostnou zprávu, jakoby ožil z chmurné nálady, ve které se právě nalézal, přečetl lístek, který mu Lauda poslal a řekl jenom, tak počkej, já jsem tu hned zpátky. Tak se stalo, že během necelé minuty, Jirka hodil na sebe kabát a rychle jsme spěchali dolů před dům, kde čekal Lauda. Myslím, že ani není třeba popisovat další vývoj událostí. Hněvy byly zapomenuty a Jirka se znova stal platným pomocníkem v Laudově ateliéru na Libeňském ostrově.

Sepsal: Vladimír Relich, ak.sochař
25.09.2012