V. Relich: Jak jsem pro profesora Jana Laudu kopíroval posmrtnou masku V. I. Lenina

Bylo to v době, kdy do Leninova muzea v Praze, byla z Moskvy zaslána originální kopie odlitku Leninovy posmrtné masky. Profesor Jan Lauda, jako oficiální autor Leninova portrétu u nás, kterým byl znám po celé naší republice, jakmile se o této události dozvěděl, byl samozřejmě na této Leninově posmrtné masce velmi zainteresován a přirozeně usiloval, aby nějakým způsobem získal odlitek této z Moskvy zaslané posmrtné masky.

Tento jeho pokus však ztroskotal na nesouhlasu vedoucích činitelů muzea, kteří se obávali, aby se zaslaný exponát z Moskvy případným odléváním nepoškodil. V oné době jsme s Jirkou Bímou pracovali v Laudově ateliéru Na Libeňském ostrově a to asi způsobilo, že profesor zvolil k tomuto problému velmi nouzové, ale hlavně originální řešení. Rozhodl se, že si tuto dovezenou posmrtnou masku V. I. Lenina prostě okopírujeme do hlíny a potom odlijeme do sádry. Měl jsem tu čest, že si profesor vybral právě mne pro tuto jedinečnou a speciální sochařskou práci. Záhy Po tomto rozhodnutí jsme se odebrali jednoho z dalších dní, obtěžkáni potřebným sochařským náčiním a materiály, do Leninova muzea v Hybernské ulici. Z tramvaje jsme vystoupili na zastávce u nádraží Praha-střed, t.j. u bývalého „Masarykova nádraží" a odtud během několika málo minut jsme dosáhli našeho cíle. V druhém poschodí budovy muzea jsme našli, co jsme k naší práci potřebovali. V místnostech, které byly velmi prostorné, se nalézaly velké masivní dubové stoly, kde na jednom z nich jsme složili všechny naše sochařské potřeby včetně odpovídajícího množství modelovací hlíny.
Potom profesor Lauda přinesl z ředitelny muzea Leninovu posmrtnou masku a tak prakticky splnil všechny nutné podmínky, aby se s kopírováním mohlo začít. K vlastnímu procesu kopírování mnoho neřekl a záhy prostor Muzea opustil s tím, že během několika dní se zase zastaví.
Po profesorově odchodu moje pozornost se přirozeně soustředila na dovezený sádrový exponát z Moskvy. Pro mne osobně to byl beze sporu velmi emotivní zážitek, pohlédnout prvně do skutečné tváře velkého sovětského státníka a revolucionáře. A nebylo divu, neboť představa Leninovy podoby u nás byla silně ovlivněna oficiálním portrétem profesora Laudy, rozšířeným po celé naší republice. Aniž bych chtěl zmenšovat nesporně vysoké kvality Laudova portrétu, musel jsem konstatovat, že po zhlédnutí pravé posmrtné masky tohoto revolučního velikána, moje představa o jeho skutečné podobě se podstatně změnila. To první co mě uchvátilo a upoutalo při pohledu na tuto sádrovou masku, byla ušlechtilost výrazu Leninovy tváře, která z ní přímo vyzařovala. Sklon jeho hlavy dal vyniknout jeho klenuté lebce, která jakoby nenechala nikoho na pochybách o kapacitách a velkých myšlenkách, které se kdysi v této hlavě nalézaly a kolovaly a které ovlivnily chod dějin dnešní novodobé civilizace.
Ale moje uvažování a soudy nad sádrovou posmrtnou maskou velkého revolucionáře jsem nemohl však protahovat, neboť čas kvapil a přede mnou stál úkol, který mně svěřil profesor a který musel být splněn. Proto bez otálení přeorientoval jsem se zase zpět a soustředil se na moji vlastní práci t.j. kopírování sádrového odlitku posmrtné masky. Po hrubém ztvárnění sádrové předlohy, přešel jsem k detailnějšímu a přesnějšímu odměřování daného modelu, takže v relativně krátké době, podle mého úsudku, dosáhl jsem dostatečné úrovně, aby byl profesor s mojí prací spokojen. Potom uběhl asi týden a náhle se objevil profesor Lauda. Jako obvykle sundal kabát a okamžitě se obrátil k mé práci. Rychlým pohledem přehlédl výsledek a potom obrácen ke mně pravil: „Tak takhle ne, Relichu, to nic není. To bychom se nikam nedostali! Já ti něco řeknu, to jsem měl ve škole nějakého Mrázka, ale to byl pane machr! Ten uměl okopírovat všechno, jedna radost. I ten nejmenší detail!" Potom se odmlčel a pokračoval. "Víš, ono to nemá žádnou formu, všechno je kulatý. Takhle bychom nikam nedošli." Potom vzal ze stolu odlitek Leninovy masky, popošel s ní k oknu, které vedlo do Hybernské ulice, vyzdvihl oběma rukama sádrový odlitek a řekl: "Pojď sem a podívej se na tu jeho lebku a dávej dobrý pozor!"
Přistoupil jsem těsně k profesorovi a pozorně jsem se zahleděl na sádrový odlitek osvětlený skromným kouskem oblohy zakrývané z velké části fasádami protějších domů. Profesor potom pomalým pohybem začal s celou sádrovou maskou otáčet. A opravdu, náhle jsem uviděl stín, který se objevil na Leninově lebce. "Vidíš ty stíny, které se vyskytují na této jakoby kulaté lebce? To jsou prostorové hrany, které dělají plastiku plastikou! Bez nich se o plastiku vůbec nejedná!" Po tomto profesorově odborném a kritickém hodnocení mé práce, ať to zní jakkoliv, nepocítil jsem nad jeho kritikou žádné zklamání. Naopak, uvědomil jsem si, že jsem měl jedinečnou možnost získat opět mnohé z profesorových bohatých odborných zkušeností a znalostí. To bylo pro mne nejdůležitější a určující! Navíc, profesor jako by si byl uvědomil náročnost a specifičnost této práce spojené s kopírováním sádrového odlitku a požádal mě o moje sochařské náčiní a k mému velkému překvapení, sám se pustil s velkou zaujatostí do kopírování. Asi po deseti minutách intenzivní práce, předal mi zpět moje náčiní a dodal: "Tady máš a teď pokračuj zase ty!" A já se pustil s elánem o mnoho větším do práce, než před tím.
Druhý den jsme pokračovali stejným způsobem a tak se dělo i ve dnech následujících. Tato změna ve způsobu naší práce měla za následek, že během relativně krátké doby naše kopírování posmrtné masky úspěšně skončilo. Nyní po splnění tohoto úkolu, zbývalo jen jediné, dokončenou posmrtnou masku odlít do sádry. Vzhledem k tomu, že prof. Lauda k tomuto úkolu přistupoval velmi odpovědně, vyhledal velmi známého štukatéra, který pracoval pro profesora Vincence Makovského, a požádal ho o odborné odlití jmenované posmrtné masky. Ale bohužel, ani v tomto případě neměl profesor Lauda "šťastnou ruku". Stalo se totiž, že přesto že se jednalo o velmi zkušeného štukatéra, při otesávání slepé formy se základní modrá vrstva sádry neoddělovala od vnitřního bílého originálu. Nakonec tato nezáviděníhodná práce skončila zase u mne. Kousek po kousku musel jsem pak tuto modrou základní vrstvu sádry velmi opatrně a s velkou trpělivostí odstraňovat. Nakonec všechno dobře dopadlo, řekl bych "na výbornou", k plné spokojenosti prof. Laudy, ale I mne samotného.

Karlovy Vary, 21.12.2012
Vladimír Relich