Johann Martin Fischer

Ilioneus

Litinová socha z produkce blanenských železáren, původně na zámku Malonice, nyní v Klatovech

Ilioneus

Foto Karel Kocourek, 2011.

Další foto Příbuzné práce

Spolupráce, další autoři

Časové údaje

Před r. 1815 vytvořil J. M. Fischer sádrovou kopii torza antické sochy (kol. 320 př. n. l.) a doplnil mu ruce a hlavu. Od 20. let 19. st. podle tohoto modelu odlévány v blanenských železárnách litinové sochy. Od 2009 současná instalace.

Materiál

litina

Umístění

Klatovy, nádvoří domu čp. 66.

Souřadnice

49°23'40.0524"N, 13°17'38.004"E  mapa

Památková ochrana: ne


Popis

Základem sochy je antické torzo neznámého autora (kdysi byla připisována dokonce Praxitelovi), které se dnes nachází v mnichovské Glyptotéce jako jeden z jejích nejvzácnějších kusů. Torzo - tehdy ještě s hlavou - se prostřednictvím malíře Hanse von Aachen, nákupčího Rudolfa II., dostalo do císařských sbírek, s nimiž sdílelo jejich neblahý osud po císařově smrti: bylo uloženo v jednom z hradních sklepení a za vlády Josefa II. se při vyklízení Pražského hradu stalo součástí proslulé dražby pozůstatků kdysi velkolepé sbírky. V té době již bezhlavé torzo označené jako „nárožní kámen" koupil za 30 krejcarů sochař Josef Malínský. Od něho se dostalo do Vídně do majetku proslulého lékaře, profesora anatomie a také významného sběratele Josefa Bartha. Anatomické studie lidského těla patřily k aktuálním uměleckým problémům a lékař Barth spolupracoval s nejvýznamnějšími sochaři své doby, kteří pro něj zase zhotovovali anatomické modely. Mezi ně patřil i profesor vídeňské akademie Johann Martin Fischer (1740-1820). Ten vytvořil sádrovou verzi doplněnou o chybějící hlavu a ruce, při čemž mu Barth údajně pomohl nalézt správnou podobu gesta, odpovídající pohybu Ilionea, instinktivně si chránícího hlavu proti letícím Apollónovým šípům. Přestože už v roce 1815 prodal Barth torzo korunnímu princi Ludvíku Bavorskému (pozdějšímu Ludvíku I.)13, sádrový odlitek dotvořené sochy zůstal u Bartha, kde si ho - nejspíš až někdy ve dvacátých letech - povšiml majitel blanenských železáren hrabě Hugo Franz Salm. Právě tato socha jej měla inspirovat k myšlence odlévat ve svých slévárnách, největším podniku své doby ve střední Evropě, antické sochy pro zámecké parky. Hrabě od Bartha zakoupil Ilionea a několik dalších sádrových modelů (Bakchus se satyrem, Pan, Venuše, Diana, Polyhymnie ad.). V roce 1831 získaly železárny na pražské průmyslové výstavě zlatou medaili právě za litinové sochy Bakcha a Illionea. Sochou Ilionea také hrabě Salm obdaroval básníka Johanna Wolfganga Goetha, když ho navštívil ve Výmaru. Sochy zde byly odlévány až do první světové války, takže nelze přesně určit, z jaké doby klatovská verze pochází, dnes však jsou velmi vzácné. Autorovi je známa jen existence několika identických odlitků, které byly použity pro výzdobu zámeckého parku v dolnorakouském Wetzdorfu, kde se nachází „rakouská Walhalla" - sochy a poprsí významných vojevůdců a hrob maršála Radeckého. Pro úplnost dodejme, že původní význam antického torza samozřejmě není možné zcela přesně určit. Snad skutečně zobrazovala jednoho z Niobiných synů (u torza v mnichovské Glyptotéce je použit název „tak zvaný Ilioneus") z antického mýtu. Dle Ovidia se thébská královna Niobé pyšnila nejen svým bohatstvím, ale i svými sedmi syny a sedmi dcerami. Její zpupnost šla tak daleko, že se jimi začala vyvyšovat i nad bohyni Létó, která měla děti pouze dvě - Apollona a Artemis. Ty ji však krutě pomstily, když všechny její dcery a syny zahubily střelami z luku. Jako Ilioneus, jehož jméno najdeme v Ovidiových Proměnách (ze sedmi synů byl tím nejmladším), byla socha „identifikována" v renesanci po svém objevení, ovšem jde o název zcela imaginární. Ani v případě, že by šlo skutečně o syna Niobé, nemohli tehdy samozřejmě tušit, který z nich to byl. Navíc Ovidiovy Proměny jsou mnohem mladší než samotná socha a řecká verze mýtu (např. u Homéra) se od Ovidia liší například i v tom, že se v ní jméno Ilioneus neobjevuje.

Historie

Ilioneus je vynikajícím zástupcem umělecké litiny a vlastně i sochařství počátků 19. století. Litinová socha z produkce blanenských železáren pochází ze zámku Malonice. Nejspíš v padesátých letech byla přenesena do Klatov do Mercandinových sadů. Restaurátoři, kteří v devadesátých letech renovovali zdejší pozdně barokní sochy, ji odvezli do Plzně a jistý čas pak byla vystavena před Střední uměleckoprůmyslovou školou Zámeček. Odtud byla vrácena až díky Václavu Fialovi. Fiala ji zapojil do nové sochařsko-architektonické úpravy arkádového dvora nejkrásnějšího klatovského domu, jehož dominantou se v nové prezentaci na vysokém soklu stala. Do středu dvora Fiala umístil geometricky pojatou žulovou fontánu. Vznikl tak kultivovaný prostor, zejména v létě spontánně navštěvovaný a využívaný i pro kulturní akce.

Jako perličku uveďme, že sádrový odlitek sochy - i s rukama, tedy v podobě z 19. století, nikoliv rudolfinské! - si zahrál ve filmu Císařův pekař - pekařův císař uvedeném v roce 1951, takže určitě budou existovat i její další verze; ostatně šlo o sériovou výrobu.


Literatura

Fišer 2011, s. 101-103.

Sedlářová, Jitka: Blanenská litina a její průkopník starohrabě Hugo Franz Salm (1776-1836). Sborník příspěvků z 26. plzeňského sympozia k problematice 19. století. Praha: KLP 2007, s. 185-211.



Lokace vyhledávaného díla:


Seznam objektů na mapě:



    Autor hesla:

    Marcel Fišer

    ↑ nahoru