Václav (Vjačeslav) Irmanov

18.02.1919 - 17.12.1995

Václav Irmanov (18,února 1919, Anapa, Rusko – 17.prosince1995, Praha). Původním jménem Vjačeslav se narodil rodičům malířce Sofii Volkové a carskému důstojníkovi bělogvardějci Nikolaji Irmanovi. Rodiče opustili během let 1917 – 1919 nebezpečný Sankt Peterburg, přejmenovaný na Leningrad, kde probíhala krvavá občanská válka a usadili se na břehu Černého moře, kde mnoho šlechticů hledalo nové zázemí. Otec Nikolaj záhy po Václavově narození emigroval a zapojil se do protibolševického odboje, který byl organizován v západní Evropě a Americe. Malířka Sofie byla z umělecké rodiny a původně se svými sestrami a bratry studovala v Petrohradě malířskou akademii. Byla ve stejném ateliéru i ročníku jako další ruský porevoluční emigrantdo Francie Marc Chagall. Ani v Anapě nebylo pro šlechtickou uměleckou rodinu bezpečno, tak byl Václav poslán ve věku 4 let pouze se svou babičkou lodí před Karélii do Finska, kde se ruští bílí emigranti snažili získat nové útočiště. Zde Václav Irmanov vyrůstal, chodil do německého lycea a později na malířskou Taide Akademii v Helsinkách. V šestnácti letech vyhrál mezinárodní studentskou cenu Pen Clubu. Cenu nedostal – protože nebyl Fin a proto nemohl reprezentovat Finsko na studijním pobytu v Paříži. V roce 1938 přijel na pozvání svého otce Nikolaje Irmanova do Prahy. Profesor Jan Lauda se přesvědčil o jeho sochařském talentu a umožnil mu studovat ve svém ateliéru. Měsíc po příjezdu do Prahy zmizel navždy otec Nikolaj. Až v padesátých letech přišla do rodiny zpráva o jeho únosu NKVD a následném věznění a likvidaci v Gulagu. Václav zůstal v Praze sám, neuměl česky a neměl občanství, později získal tzv Nanssenův pas. Živil se francouzskými a německými kondicemi pro bohaté rodiny. Studoval u prof.Laudy až do uzavření škol. Za války byl totálně nasazen. V umělecké komunitě se seznámil s českými jazzmanny a ve válečných a krátce i poválečných letech se proslavil jako swingový zpěvák. Umělecká komunita byla jediné jeho zázemí. Po válce se oženil a založil rodinu. Měl štěstí protože v době války mělo pražské UMPRUM statut střední školy, takže vydrželo déle otevřené pro studenty. Ateliér na škole byl Václavův domov. Žáci profesora Laudy vytvořili společně velice silné zázemí jak pro tvorbu, společnou práci tak i pro celoživotní přátelství, což se později ukázalo vzhledem k politickým a pracovním poměrům v zemi velice důležité. Tato generace Laudových žáků se proslavila především účastí na pozdějším EXPO Brusel 58.  Plastika právě z bruselské výstavy se objevuje v novém kulturním domě architekta Jaroslava Frágnera v Ostravě 1961.  Tvorba Václava Irmanova byla velice silně ovlivněna moderním sochařstvím – Henry Moore, Constantin Brancusi, Giacometti ale také moderním malířstvím především kubismem – Picasso, Braque. Po mezinárodním úspěchu Expa 58, následoval zákaz umělecké činnosti a skupinka politických kádrů z řad sochařů poplatných komunistické ideologii velikými těžkými kladivy rozbila abstraktní modernistické sochy Václava Irmanova. Díky svým spolužákům a přátelům ze studií, mohl Václav Irmanov dále pracovat na realizacích ve veřejném prostoru. Spolupracoval s architekty a dalšími sochaři a buď nebylo v realizaci jeho jméno vůbec uvedeno a nebo odevzdával část své mzdy svým spolupracovníkům za možnost sochařsky pracovat. Ačkoli ve svém životě cestoval velice málo, zůstal v kontaktu se svými ruskými přáteli, kteří z Prahy emigrovali dále na západ. Proto měl přístup k zahraničním uměleckým časopisům a knihám a mohl sledovat světové umělecké dění i za železnou oponou. V šedesátých letech v době politického a uměleckého uvolnění se stal členem Svazu výtvarných umělců. Vznikla například monumentální socha Dostojevského pro světovou výstavu v Praze 1964.  Plastiky Václava Irmanova se později v šedesátých, sedmdesátých i počátku osmdesátých let objevují při výstavbě novodobých sídlišť Prosek a Střížkov, Horní Měcholupy. Ve spolupráci s architekty se jeho monumentální realizace – obelisky, kašny, výzdoba nádraží, průčelí objevují ve velké míře mimo Prahu. Například katafalk a reliéfy smuteční síně v Jičíně. Umělecké práce, názorů, výtvarných východisek i životních postojů Václava Irmanova, a to i přesto, že nebyl členem českého undergroundu, si velmi považoval kunsthistorik Ivan Martin Jirous. Po roce 1968 byl vyhozen ze svazu a dostal doživotní zákaz výstav. Přesto se objevuje na kolektivních výstavách spolku Mánes či výtvarníků organizovaných ve Fondu výtvarných umělců. Samostatnou autorskou výstavu neměl nikdy. Po roce 1989 byl již vážně nemocen a přes výzvy generačně mladších kolegů, vystavovat odmítal. Václav Irmanov je druhou porevoluční ruskou emigrací. Patří do tzv.bílé emigrace, která je posledních 20 let historicky mapována. Jeho generační předchůdci postavili v Čechách celé městské čtvrti, v Praze Dejvice, mosty (Jiráskův), Městskou knihovnu. V souvislosti s Václavem Irmanovem respektive jeho matkou Sofií, která přijela z finské emigrace do Prahy v roce 1952 se objevuje i jméno ruského architekta Vladimíra Brandta. Od Sofie Irmanové jsou například nástěnné ikony v interiéru pravoslavného kostela svaté Bogorodice na Olšanech. Dle historických záznamů byl Václav Irmanov sledován NKVD až do roku 1984. V Čechách na něj bylo nasazeno několik tajných agentů z řad výtvarníků i výtvarných teoretiků. Podle názoru některých historiků byl až do revoluce 1989 v ohrožení života a je více než pravděpodobné, že jak profesor Jan Lauda, tak později Karel Vlach, poválečná umělecká komunita i sama umělecká práce a mezinárodní úspěch Expa 58 ho ochránili před únosem, výslechy a vězněním. Jako jazzový zpěvák a výtvarný umělec monumentálních děl byl příliš na očích a nemohl být tajně unesen jako jeho otec bělogvardějec Nikolaj. Václav Irmanov přijal české občanství a více než s ruskou emigrantskou komunitou se stýkal s českými umělci své generace. Jméno Václav Irmanov a jeho práce se objevuje, pokud nebyla po roce 1989 zlikvidována na veřejných prostranstvích a ve veřejných budovách. Jeho jméno najdeme v katalozích společných výstav Spolku Mánes a Fondu výtvarných umělců až do roku 1992.

• Realizace
• Skupinové výstavy

Autor hesla:

Marcel Fišer